Kostel Nanebevzetí P. Marie v Kozlově

Z historie

Kostel Nanebevzetí Panny Marie Areál filiálního  ( původně farního ) kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kozlově je od roku 1958 chráněn jako nemovitá kulturní památka. V dosavadní literatuře je první zmínka o kostelu v Kozlově kladena až k roku 1365. Na základě průzkumu vydaných konfirmačních knih pražského arcibiskupství je však nutné ji posunout o osm let nazpět, do roku 1357. Tehdy, dne 7. srpna, byl konirmován nový farář v Bochově, kněz Sezema, který nahradil zemřelého faráře Benedikta. Nového správce bochovské fary prezentoval Boreš z Rýzmburka na Bečově a do úřadu jej uvedl nejmenovaný farář v Kozlově ( plebanus de Cozlow ). Pakliže v té době působil v Kozlově farář, je prakticky jisté, že zde již stál funkční farní kostel. Přesnější dobu výstavby kostela nelze na základě dochovaných písemných pramenů určit, musíme se tak spokojit s datací ante 1357. V tomto případě nepomůže ani patrocinium kostela. Zasvěcení Panně Marii bylo zprvu oblíbené u řeholních společenství, zejména u premonstrátů a cisterciáků. Mariánská úcta se více prohloubila za rozkvětu rytířství na sklonku románské epochy na přelomu 12. a 13. století, obecně mariánský titul náležel mezi nejrozšířenější patrocinia středověku. U zasvěcení kostelů však mohlo docházet ke změnám, a to už i v předhusitské době. V baroku nastalo další zintenzivnění mariánského kultu s konkretizací k různým svátkům spojeným s tajemstvími Mariina života neposkvrněnému početí, narození, navštívení nebo právě nanebevzetí. Pakliže nesl kostel v Kozlově mariánský titul už od doby své výstavby a vysvěcení (doklady ze středověku nemáme, patrocinium kostela je poprvé uvedeno až v roce 1651), bylo by dobře možné spojovat zakladatelský
akt – v souladu s kusými zprávami konfirmačních knih – s kolonizačními aktivitami bečovských Rýzmburků (Hrabišiců), jejichž klienty byli i první doložení majitelé kozlovského lenního statku. Právě hrabišická klientela byla nositelem kolonizace výše položených oblastí Žluticka a Bochovska ve 13. století, byť písemné prameny umožňují rekonstruovat její rozsah až s téměř stoletým zpožděním. Se vznikem vesnických sídel šlo ruku v ruce budování farní organizace a s ním spojená výstavba kamenných kostelů, odehrávající se v režii pozemkových vlastníků, kteří se poté stávali držiteli patronátních práv. V Kozlově jimi byli podle nejstarších dochovaných pramenů zdejší manové, jejichž vztah k lennímu pánovi se mohl projevit snahou přiblížit se jeho standardům nebo z druhé strany zprostředkováním kontaktů s kvalitními řemeslníky působícími v jeho službách. Architektonické paralely – ať již v rovině inspirace, anebo přímého zapojení týchž dílen a hutí – ke kostelu v Kozlově je tak třeba hledat na okolních majetcích pánů z Rýzmburka (Bečov, Žlutice, Bochov). S rýzmburským hradem Bečovem navíc Kozlov pojí právě zasvěcení tamních svatyní – hradní kaple, vestavěná do palácového jádra hradu někdy kolem poloviny 14. století a v roce 1400 vysvěcená, nesla patrocinium Navštívení Panny Marie.
Husitské války kostel v Kozlově přežil, zdá se, bez újmy, situace se stává nepřehlednou až v následující době oficiálního dvojvěří. Nejenže se vytrácejí zprávy o držitelích zdejšího podacího práva, ale není vůbec jisté, zda byl kostel obsazen, případně duchovním které konfese. Jelikož v aktech katolických administrátorů v žlutickém děkanátu v žateckém arcijáhenství kozlovský kostel nefiguruje, mohlo by se zdát, že po polovině 15. století neměl katolickou farní správu – byl buď opuštěný, anebo náležel k církvi podobojí (utrakvistické), což se ale zdá málo pravděpodobné. Katoličtí faráři jsou v rozmezí let 1455–1470 doloženi v řadě okolních kostelů, mj. v Bochově, Doupově, Krašově, Nečtinách nebo Štědré; jako opuštěná se uvádí fara v Chyších. Faru v Kozlově měli v roce 1462 údajně zaopatřovat křižovníci s červenou hvězdou.
Dalších sto let nemáme o Kozlově téměř žádné zprávy a tím méně jsme zpravováni o situaci zdejšího kostela. Ves byla rozdělena na více dílů (přinejmenším dva), z nichž jeden byl součástí plavenského panství Toužim. Až v roce 1567 v rámci zrušení lenního systému hradu Hartenštejna propustil míšeňský purkrabí Jindřich st. Plavenský z manství Jiřího Uttenhofera z Uttenhofu, sedícího na Kozlově, z něhož se tak stal dědičný svobodný statek. Jiný díl vsi včetně poplužního dvora držel ještě několik let jako toužimské manství Jan Ratibořský ze Chcebuze na Vladořicích, než jej roku 1579 prodal rovněž zmíněnému Jiřímu Uttenhoferovi. Nejspíše tedy až po roce 1579 – po majetkovém scelení vsi a získání zdejšího poplužního dvora jako lokálně nejvýznamnější ekonomické jednotky – přistoupili Uttenhoferové k výstavbě nového sídla (tvrze) a k budování základů šlechtického režijního velkostatku s pivovarem, ovčínem, mlýnem a krčmou. Součástí těchto aktivit byla nepochybně také stavební obnova farního kostela, který tehdy kromě liturgické plnil i funkci
memoriální jakožto rodová nekropole majitelů statku a patronů kostela. Svědčí o tom dva dodnes dochované mramorové renesanční epitafy v severní stěně presbytáře, z nichž starší, náležející Jiřímu Uttenhofferovi z Uttenhofu, nese dataci 1587 a mladší, patřící Jindřichu st. Uttenhoferovi z Uttenhofu pochází z roku 1594. Další figurální renesanční náhrobník z druhé poloviny 16. století se donedávna nacházel na panské oratoři. Tyto sepulkrální památky nám určují terminus ante quem předpokládané renesanční přestavby kostela. Ten byl v té době téměř s jistotou spravován evangelickými pastory – ve zprávách z konvokací kléru (shromáždění farářů v rámci arcijáhenství) z roku 1573 ani v dalších relacích o náboženské situaci v západních Čechách se Kozlov neobjevuje, avšak většina okolních far žlutického děkanátu byla buďto neobsazená (Křečov, Lukov, Štědrá, Krašov, Rousínov, Slabce, Hvozd, Týnec), anebo luteránská (Komárov, Brložec, Nečtiny). Jako farní kostel pod patronátem držitele drobného statku rytíře Adama Uttenhofera z Uttenhofu fungoval kostel v Kozlově ještě i v předvečer bitvy na Bílé hoře.
Dvěma zásadními změnami v pobělohorské době byla jednak ztráta kozlovského statku Uttenhofery z Uttenhofu, jednak odchod posledního luterského kazatele a obnova katolické duchovní správy. V roce 1623 byl Kozlov – tvrz s poplužním dvorem, zahradou, pivovarem, vsí a dalším příslušenstvím včetně „podacího kostelního“, tedy patronátu ke zdejšímu kostelu – za účast na
protihabsburském povstání zkonfiskován Adamu Uttenhoferovi a prodán Janu Hegnerovi z Rösselfeldu, sekretáři české dvorské kanceláře a královskému rychtáři na Novém Městě pražském. Někdy v téže době kozlovskou faru opustil poslední evangelický pastor Johannes Leuschner, který od roku 1618 vedl nejstarší dochované matriční zápisy o křtech ve farnosti narozených dětí. V této
činnosti pokračoval do roku 1622, přičemž začátkem roku 1621 zanechal na stránkách matriční knihy zajímavou poznámku o vyplenění fary a celé farářovy domácnosti rabující soldateskou. K obnově zápisů do matriky došlo až od roku 1676, respektive 1671, kdy byla založena nová kniha pro evidenci křtů, sňatků a pohřbů. Začátek rekatolizace v Kozlově není zcela přehledný. Při poradě katolických
farářů v plzeňském kraji v roce 1624 pod vedením arcibiskupského komisaře, svatovítského kanovníka Jana Ctibora Kotvy, jež měla za cíl rozdělit odchodem nekatolických predikantů uprázdněné fary mezi katolické duchovenstvo, se v rámci tachovského děkanátu uváděla fara Toužim, kde byl farářem Petr Kappius, který měl zároveň administrovat fary v Krásném Údolí, Útvině a Kozlově. V literatuře se současně objevuje tvrzení, že v roce 1624 vyslal klášter v Teplé do Kozlova katolického kněze z řad tamních premonstrátů.
Vdova po Kašparu Františku Hegnerovi Anna Kateřina, rozená ze Steinsdorfu, prodala v roce 1667 zadlužený statek Kozlov svému druhému manželu Kryštofu Martinovi ze Štampachu. Byl to zřejmě on, kdo teprve inicioval postupnou barokní obnovu za třicetileté války zanedbávaného, zřejmě i částečně poničeného kostela. Vnitřním úpravám by nasvědčovaly malované erby nad triumfálním
obloukem, náležející právě Štampachovi (vlevo) a jeho manželce Anně Kateřině (vpravo), datované rokem 1667.70 Už v roce 1670 ale Kryštof Martin statek postoupil Adamu Ferdinandovi z Rackelu, pod jehož patronátem obnova kostela a jeho zařízení pokračovala, o čemž svědčí nejen založení nové matriční knihy pro evidenci křtů, sňatků a pohřbů v roce 1671, ale především pořízení nového
velkého zvonu, odlitého podle nápisu v roce 1673 v pražské dílně Georga Michaela Nikolase Löwa. Farnost tehdy zahrnovala vedle Kozlova vsi Pávice, Teleč, Hlineč, Sovolusky, Kojšovice, Svinov, Pěčkovice a Mirotice a duchovní správu zde zajišťoval farář Matyáš (Josef) Hilbert.
Zatímco ještě koncem 17. století náležela farnost Kozlov do falknovského vikariátu v loketském kraji, od začátku 18. století byla součástí nově ustaveného vikariátu jamnického. Kolátorkou zdejšího kostela byla v roce 1700 vdova Marie Magdalena z Rackelu, kvůli své slabosti a stáří v patronátních věcech zastupovaná dcerou Annou Magdalenou Pikhartovou, farářem stále, stejně jako
v sedmdesátých letech 17. století, již zmíněný Matyáš Josef Hilbert, kteří se společnými silami starali o stavební údržbu kostela a opravy jeho střechy. V kostele se nacházely tři oltáře (jeden hlavní a dva boční) a čtyři zvony, přiléhala k němu dobře opevněná (bene munita) – snad ve smyslu dostatečně chráněná – sakristie v bezprostřední péči faráře a obklopoval jej ohradní zdí uzavřený hřbitov. Poblíž kostela stál slušný farní dům s oddělenou ložnicí pro čeleď a při něm škola. Do kostela pravidelně docházelo kolem 850 duší z devíti vsí farního okrsku.
Po Rackelech zdědil Kozlov začátkem 18. století (snad v roce 1707) nezletilý syn Anny Magdaleny František Ferdinand Pikhart z Grünthalu, který roku 1715 dosáhl dospělosti, oženil se s Annou Alžbětou Kagerovou ze Štampachu a ujal se správy Kozlova, kterou vykonával až do své předčasné smrti v roce 1734. Několik let před nástupem Františka Ferdinanda Pikharta, ještě za života jeho babičky Marie Magdaleny z Rackelu († 1709) a snad i matky Anny Magdaleny († 1706) a otce Viléma Petra Maxmiliána Pikharta z Grünthalu († 1708), štolmistra litoměřického biskupa, byla zahájena počáteční etapa rozsáhlé barokní úpravy kostela spočívající v přístavbě věže, datované letopočtem 1708 vytesaným v nadpraží vstupního portálu na jižní straně věže. O stavbě, k níž došlo za faráře
Daniela Bernarda Josefa Michaelise (v úřadu v letech 1700–1730), se ve spisech arcibiskupské konzistoře nepodařilo dohledat příslušné doklady, ačkoli byly prohlédnuty repertáře přijaté korespondence pokrývající období let 1701–1711. Z roku 1713 pochází duchovní přiznávací tabela fary Kozlov ve vikariátu Dolní Jamné. Duchovním správcem kostela Nanebevzetí Panny Marie byl tehdy stále farář Daniel Bernard Josef Michaelis, patronem František Pikhart z Grünthalu pod opatrovnictvím Johanna Valentina Schlindla
z Hirschfeldu na Poutnově. U kostela fungovala škola s učitelem, jejíž budova byla velmi stará a zchátralá, stejně jako se ve velmi zchátralém stavu ocitala i budova fary. V přípravě proto byla jak stavba nové školy, tak nové fary. V kostele se každou neděli a ve svátky konaly bohoslužby pro obyvatele Kozlova (157 duší), Pávic (81), Teleče (123), Hlineče (35), Sovolusk (103), Lachovic (40),
Kojšovic (99), Pěčkovic (81), Svinova (209) a Mirotic (136), celkem tedy pro 1 064 duší.
 Barokní přestavba kostela, zahájená v roce 1708 výstavbou jižní věže, pokračovala přístavbou kaple, datovanou sporadickými písemnými prameny do roku 1720. V repertáři přijaté korespondence arcibiskupské konzistoře najdeme k datu 18. dubna 1720 regest dopisu okrskového vikáře a faráře v Dolním Jamném Jana Antonína Vokurky, který jménem Františka Ferdinanda Pikharta z Grünthalu
žádá konzistoř o povolení ke stavbě kaple v kozlovském kostele (in ecclesia Goslaviensi capellam aedificandi). Kromě příslušných písemností tato žádost obsahovala také dva stavební plány (cum duabus delineationibus), v přijaté korespondenci z dubna 1720, na niž citovaný repertář odkazuje, ji ale bohužel nenacházíme. Souhlas konzistoře s přístavbou kaple u kostela v Kozlově je datován 20.
dubna téhož roku. Františku Ferdinandu Pikhartovi se povoluje na svůj náklad postavit a navždy udržovat kapli se třemi oltáři přibližně ve středu farního kostela (capellam cum tribus altaribus circa medium parochialis ibidem ecclesia eidem […] exstruere et in perpetuum conservare volens). Zároveň se patron vyzývá, aby k financování péče o tuto kapli písemnou formou zavázal i své následovníky, budoucí majitele kozlovského statku.
Stavba kaple byla dokončena nejpozději v létě roku 1724, kdy žádal farář v Čelivi a okrskový vikář Václav Ebert konzistoř o povolení k vysvěcení kaple a ratifikaci nadační listiny. V žádosti, sepsané Ebertem 5. srpna 1724 jménem patrona Františka Ferdinanda Pikharta z Grünthalu, se s odkazem na povolení ke stavbě uvádí, že kaple zasvěcená Povýšení svatého Kříže již byla stavebně dokončena
včetně její vnitřní výzdoby (exstruendi sacelli sub titulo Exaltationis Stae Crucis in pago Goslaviensi ad perfectionem dedupit, decentiu ornatu requisito instenpit), snad až na oltář, který se měl dočasně řešit pomocí oltáře přenosného (altare portatile). K vysvěcení kaple však v daném roce nedošlo, neboť 5. června 1725 se vikář Ebert znovu jménem patrona a také kozlovského faráře Daniela Bernarda
Michaelise obrací na konzistoř ve věci nadání kaple, jejího vysvěcení a přestavby zchátralé farní budovy. Znovu zde potvrzuje, že kaple je již dostavěna, a upřesňuje, že jde o stavbu přiléhající ke zdi farního kostela (capellae suae neo-exstructae, contiguae muri ecclesiae parochialis). Ani bezprostředně po tomto datu ale kaple vysvěcena nebyla, neboť 2. září 1725 psal vikář Ebert na konzistoř znovu, aby zopakoval, že kaple Povýšení svatého Kříže, přiléhající k farnímu kostelu, je již druhým rokem dokončena, opatřena přenosným oltářem a náležitě vyzdobena (capella sub titulo Exaltationis Stae Crucis contigua ecclesiae parochiali in eodem pago Goslau, quae […] jam in alterum annum ad perfectionem deducta, portatili altari provisa, aliis requisitis ornata). Zmínil též, že přístup do kaple je možný pouze dveřmi farního kostela (capella, ad quam aliunde non datur ingressus aut accessus nisi per parochialis ecclesiae fores). Kdy k vysvěcení kaple došlo, se ze spisu nedozvídáme. Možná se tak stalo až v roce 1728, k němuž některé pozdější prameny datují stavbu kaple.
Není vyloučeno, že oltářní obraz do kaple dodal malíř Petr Brandl, jehož pěknou malbu Ukřižování zmiňuje v (postranní) kapli u kostela koncem 18. století topograf Schaller a po něm i další literatura. Na přístavbu kaple navázala výstavba od základu nové farní budovy, avizovaná ve fasi tereziánského katastru (viz výše) a dokončená roku 1724 (či spíše až po tomto datu) pod patronacFrantiška Ferdinanda Pikharta.
Po Františku Ferdinandu Pikhartovi z Grünthalu držela kozlovský statek nejstarší dcera Marie Františka, provdaná Kocová z Dobrše, a to až do roku 1746, kdy byl zadlužený statek komisionálně prodán Františku Jindřichovi z Trauttenberka. Ten jej roku 1769 postoupil Františku Josefu Kagerovi ze Štampachu, jenž byl majitelem Kozlova (a také sousední Teleče) až do roku 1792, kdy jej prodal poštmistru Eliáši Danielu Hoyerovi. V této době pozdního 18. století prošel kostel Nanebevzetí Panny Marie dalšími úpravami, spočívajícími zejména v obměně vnitřního vybavení. Do roku 1757 klade Vincenc Prökl na základě nám dnes neznámých pramenů stavbu nového hlavního oltáře, který ovšem na zadní straně nese letopočet 1772 a signaturu krásenského malíře a štafíra Johanna Carla Rittingera.
Do sedmdesátých let 18. století nebo obecně do jeho druhé poloviny lze datovat i další součásti bohatého pozdně barokního vnitřního zařízení, jako boční oltáře, kazatelnu, lavice a dvoupatrovou varhanní kruchtu. O samotných varhanách není známo nic bližšího. V rámci těchto vnitřních úprav bylo také na venkovní schodiště ke kostelu pořízeno sousoší Nejsvětější Trojice, datované nápisem do
roku 1772. Vzhledem k rozsahu úprav je překvapivé, že o nich opět nenacházíme žádné doklady v přijaté korespondenci arcibiskupské konzistoře z tohoto období.
Stručná zmínka o kozlovském farním kostele pod patronátem pozemkové vrchnosti, tehdy Františka Josefa Kagera ze Štampachu, v popisu k prvnímu vojenskému (josefskému) mapování uvádí, že je obklopen dobrou hřbitovní zdí a že se u něj nachází solidní farní dvůr (eine Kirche mit guter Kirchhofmauer, nebst soliden Pfarrhof). Tomuto popisu odpovídá i pozemková evidence josefského katastru z roku 1785, zachycující na pozemku č. top. 53 faru čp. 19 se šesti zahradami, na č. top. 60 školu čp. 20 se dvěma zahradami a pastvinou a na č. top. 69 starý hřbitov s kostelem (alter Gottesaker samt Gotteshaus). K výstavbě nové školní budovy se dvěma učebnami došlo v roce 1797 pod patronací majitele statku Eliáše Hoyera z Blumenau. Hoyerové z Blumenau drželi Kozlov i v první polovině 19. století. Podle Sommerovy topografie ze čtyřicátých let statek patřil Ignáci Hoyerovi z Blumenau. Ve vsi Kozlově stál farní kostel, fara a škola, vše pod patronátem vrchnosti. V kostele se tehdy nacházely dvě hrobky, z nichž v jedné byli pohřbeni Uttenhoferové a ve druhé Rackelové ze Steinsdorfu, Hegnerové z Rösselfeldu, Pikhartové z Grünthalu a Trauttenberkové. Farnost tvořily obce Kozlov, Teleč, Hlineč, Sovolusky, Pěčkovice, Svinov, Mirotice, Pávice a část Lachovic. 
Situaci kostelního okrsku v době kolem poloviny 19. století podrobně zachycují mapy stabilního katastru, především císařský otisk z roku 1841 a indikační skica s aktualizacemi do roku 1860. Vlastní kostel se hřbitovem a přilehlou kostnicí (Beinhaus) zaujímal stavební parcelu č. kat. 37 o výměře 447 čtver. sáhů (tj. cca 1 608 m2), západně od něj stála na parcelách č. kat. 38 a 39 budova školy čp. 32
s hospodářským stavením a jižně od kostela se na parcele č. kat. 40 rozkládal areál fary čp. 31 rovněž s hospodářským zázemím. Pozemky kolem kostela patřily většinou faře a byly využívány jako zeleninové zahrady (č. kat. 11, 12, 13), ovocné sady (č. kat. 14, 15) nebo pastviny (č. kat. 17), případně šlo o ovocné sady patřící škole (č. kat. 18), resp. hospodáři Josefu Schölleisovi z čp. 33 (č. kat. 19).
Hřbitov kolem kostela sloužil do roku 1856, kdy byl 400 kroků od kostela založen hřbitov nový. Během druhé poloviny 19. a začátku 20. století se v Kozlově vystřídalo velké množství vlastníků, a to výhradně z řad občanské (nešlechtické) společnosti, případně i právnických osob (finančních ústavů). K letům 1860–1870 se jako majitel statku uvádí Julius Gabriel, v letech 1877–1888 manželé Heinrich a Josefina Laube, v letech 1890–1894 statek vlastnila spořitelna ve Šluknově, v roce 1895 Terezie Pfeifferová, v roce 1900 Alois Preidl, v roce 1906 Václav Strejcovský, v roce 1909 spořitelna v Benátkách nad Jizerou, od jíž ho získal Josef Vrána. Ti všichni měli kromě hospodářských záležitostí na starosti i péči o patronátní kostel s farou, která zajišťovala duchovní správu nad zhruba 1 850 (kolem roku 1870) až 2 050 (kolem roku 1895) katolickými obyvateli přifařených obcí Kozlov, Pávice, Lachovice, Hlineč, Mirotice, Pěčkovice, Svinov, Teleč, Dlouhá Ves a Sovolusky.
Podrobný popis „velmi starého pamětihodného kostela“ (eine sehr alte merkwürdige Kirche) z doby kolem roku 1880 zanechal na stránkách svého pojednání o dějinách Bochova a okolních lokalit Vincenc Prökl: „Kostelní budova je velmi stará gotická pěkná stavba z pevného zdiva s vysokými úzkými okny s hrotitými oblouky, orákosovaným stropem, dlažbou z žulových desek a vysokou střechou, kdysi (vor alters) pokrytou prejzy (Hohlziegln), v novější době šindelem. Kostel má tři hlavní vchody, v lodi (im Langgebäude) čtyři vysoká gotická a čtyři půlkruhová okna, hudební kůr s varhanami, emporu a oratoř pro patronátního pána. Hlavní oltář nese obraz Nanebevzetí Panny Marie a dva pěkně zpracované zaoblené sloupy nesou štít (Frontesspitzium). Tento hlavní oltář byl nově
postaven v roce 1757 a v roce 1872 od dobrodinců ozdoben dvěma sochami. Dva postranní oltáře Matky Boží a sv. Anny a kaple s oltářem sv. Kříže zkrášlují vnitřek kostela, v nikách ve zdi jsou postaveny sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa. Oltář sv. Kříže zdobí umělecky provedený obraz kříže od slavného vlasteneckého malíře Brandla. Sakristie je přistavěna na severní straně kostela.
Současnou kostelní věž nechal postavit v roce 1708 majitel statku rytíř František Ferdinand Vít Pikhart z Grünthalu. Z pěti zvonů nese ten nejstarší a největší nápis Adam Ferdinand von Rackel collator Ao. 1673, Georg Michael Niklas Löw Kaÿs. Stückgießer in Prag. V kostele na evangelijní straně oltáře se ve výšce 3 m nad dlažbou nacházejí dva náhrobky Uttenhoferů s následujícími nápisy […]. Třetí
hrobka se nachází uprostřed kostela. Na žulovém poklopu je vytesána postava rytíře s křížem v ruce, nápis je vyšlapaný a nečitelný.“ Následuje popis bývalého hřbitova kolem kostela, který „je ohrazen zdí pokrytou kamennými deskami a nachází se na něm umělecky zpracovaný 3 centy těžký železný kříž a mnoho pěkných pohřebních památek […]. Z návsi vede na starý hřbitov volné kamenné
schodiště s parapetními zdmi, ozdobené dvěma z kamene vytesanými sochami sv. Mauritia a Nejsvětější Trojice v životní velikosti.“

Na podzim 1927 inicioval farář Wilhelm Sirtl neodkladné stavební opravy kostela nákladem 57 578 Kč 35 h. Podle hodnocení Státního památkového úřadu (SPÚ) šlo vesměs o běžné udržovací práce, jejichž financováním byli povinni patron a přifařené obce. Státní subvence mohla být v tomto případě poskytnuta pouze do výše 10 000 Kč. Po příležitostné prohlídce kostela referentem SPÚ bylo ovšem navrženo ministerstvu školství a národní osvěty udělení subvence ve zcela mimořádné výši 40 000 Kč za podmínky, že zbývající náklad v částce asi 20 000 Kč bude uhrazen z místních prostředků. Jako důvod tohoto rozhodnutí se udává „uvážení historické ceny kostela a svízelných poměrů patronátních“. Zároveň SPÚ koncem listopadu 1928 upozorňoval na „nutnost okamžitého provedení provizorních zabezpečovacích prací, tj. podepření stropní konstrukce“. V odůvodnění žádosti o udělení subvence je kostel „svou historickou cenou [řazen] mezi nejvýznačnější v okolí“, současně se ale popisuje jeho nevyhovující stav: „Během doby nedostatečným udržováním kostel velice sešel. Stropní konstrukce jest tak prohnilá, že hrozí sesutím. Nebezpečí toto jest zvyšováno tím, že šindelová krytina lodě i věže jest vadná, takže silně zatéká, čímž konstrukce stropní jest stále zamačována [sic!]. Omítky i kamenné
části fasády pelichají a opadávají. Krov kostela vyžaduje velmi naléhavé opravy, rovněž i veškerá práce klempířská.“ V žádosti je také objasněna komplikovaná situace ohledně financování oprav ze strany patrona, toho času majitele statku Rudolfa Lehkého, který byl „dodán pro zločin podvodu do vazby zemského trestního soudu v Praze“. Kostel měl sice dalších více než 50 spolupatronů, majitelů
parcel dříve (před pozemkovou reformou) náležejících k velkostatku, většina z nich však podala proti povinnosti přispívat na jeho opravy odvolání. Ochotné plnit své závazky ve financování oprav tak byly jen přifařené obce, které se navíc zavázaly dobrovolně přispět – nad rámec své zákonné povinnosti – zbývající částkou až do výše jedné třetiny stavebního nákladu (tj. cca 20 000 Kč). Podpora ve výš i40 000 Kč měla být zcela výjimečně hrazena z úvěru na ochranu památek, „ježto odkladem oprav až
do instančního vyřízení by se pravděpodobně kostel úplně zřítil“. Nutno dodat, že žádost podpořily i zemský úřad v Praze a okresní úřad ve Žluticích, neboť v jejím kladném vyřízení viděly „jedinou možnou záchranu tohoto objektu“. Ještě na jaře 1929 trvaly průtahy spojené s tím, že „stavitelé následkem smutných zkušeností s patronátními stavbami na tomto kostele z dob dřívějších nechtějí převzíti stavbu bez garancie obcí za celé stavební náklad per Kč 60 000,-, obce pak zase následkem loňské špatné úrody a neutěšených obecních finančních poměrů nejeví ochotu převzíti ještě další záruku, kdyžtě částku na ně připadající per Kč 15 037,- […] i při svých finančních obtížích hotově již dávno složily a na tomto velkém nákladu stavebním nesou hlavně vinu různí se vyměnivší patronové
na statku Kozlov, že k opravám včas nepřikročili“. Stav kostela byl „ovšem při tom stále katastrofálnější“, na čemž se podepsala i mimořádně tuhá zima. Podle posudku státního technika konkrétně hrozilo zřícení kostelního stropu.
Subvence byla nakonec povolena ministerským výnosem ze dne 26. června 1929, takže se v červenci mohlo přikročit k zahájení stavebních oprav vnějšího pláště objektu. Ty byly dokončeny nákladem 58 753 Kč 40 h a kolaudovány v říjnu 1929 pod dohledem Ing. Josefa Šebka za Státní památkový úřad a Ing. Vladimíra Plecitého, technického komisaře v Karlových Varech. Při kolaudaci 11. října bylo zjištěno, že „veškeré práce […] byly provedeny odborně a řádně, takže proti jejich převzetí nestává ze strany komise, zástupce st. památkového úřadu a komité pro obnovu kostela žádná překážka. […] Doporučuje se však, aby veškeré vnější omítky znovu na jaře byly vytřeny a kamenné dveřní obrubně zbaveny barvy. Komité pro opravu kostela se dále doporučuje, zříditi podél kostelního
zdiva dlážděné rigoly z cihel struskových, aby voda povrchová mohla býti co nejrychleji odvedena.“ Státní subvence se pak vyplácela postupně a po několika urgencích až do roku 1936, kdy kostel stále ještě vyžadoval mnoho dalších nezbytných oprav, zvláště v interiérech. Opravy kostela na sklonku dvacátých let se týkaly i části krovu a střechy nad sakristií a byla v rámci nich pořízena také nová prkenná podlaha pod kostelními lavicemi a opravena chátrající márnice vedle kostela. Zmíněný předběžný rozpočet připravil stavitel Fischer ze Staré Role, vlastní práce prováděl stavitel Alois Pörner z Tašovic.
Opravy proběhlé v roce 1929 reflektuje protokol z konce roku 1930, podle nějž se kostel ocital v poměrně dobrém stavu, věž byla nově opravena, zcela nová byla i střecha a také omítka. Krátce poté byla u vchodu v předsíni kostela v přízemí věže osazena pamětní deska připomínající padlé a nezvěstné občany farnosti v první světové válce. Autorem pomníku byl akademický sochař Anton
Holey z Drahovic a k jeho slavnostnímu posvěcení došlo 15. ledna 1933. Téhož roku byly ve věži instalovány nové zvony od českobudějovické firmy Rudolf Perner (namísto zvonů zrekvírovaných pro válečné účely), čímž došlo k završení snah o rekonstrukci kostela.
Neutěšený stav kostela po roce 1945, kdy bylo z Kozlova v důsledku předešlých válečných událostí a vypjaté společensko-politické situace v pohraničních regionech vyhnáno do té doby většinové německé obyvatelstvo, vysvítá z korespondence mezi děkanským úřadem v Toužimi, SPÚ a ředitelstvím Národní galerie v Praze (NG) o evidenci a případném převzetí Brandlova obrazu Ukřižovaného do sbírek NG. Oltářní obraz se nacházel v boční kapli kozlovského kostela a podle přípisu administrátora v Toužimi Antonína Nedbala, který měl současně ve správě i kostel v Kozlově, z 23. října 1947 byla jeho situace následující: „Kostel je nyní neustále zavřený, obec je v lesích stranou světa a je nebezpečí, že by mohl být ukraden (pohraničí!). Fara zůstane trvale neobsazena, v obci je pouze asi 10 rodin. Obraz také trpí vlhkem, má dvě menší dírky. Myslím, že by bylo dobře obraz dočasně odvézti do Prahy a odborně ho uložit, případně opravit (ovšem kostel má nyní pouze dluhy). […] Obraz je přidělán k podstavci oltářnímu a je v rámu, na kterém jsou upevněny paprsky, je
neskladný. Není ale příliš velký.“ Další osudy obrazu nejsou z citovaného spisu známy. Na podzim 1963 parta učňů z odborného učiliště spojů v Dalovicích u Karlových Varů vnikla do kostela a odcizila píšťaly z varhan, přičemž došlo k poškození píšťal i celého nástroje. V roce 1967 byli odsouzeni Krajským soudem v Plzni k zaplacení 12 000 Kčs, z nichž měly být varhany v roce 1968 opraveny varhanářem Miroslavem Hegerem z Hořovic. Nejednalo se o ojedinělý případ záměrného poškozování, ničení a zcizování inventáře kostela, k čemuž docházelo z důvodu nedostatečného zabezpečení opakovaně, zvláště během brigád v roce 1963. Koncem září toho roku bylo zaměstnanci Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody (KSSPPOP) v Plzni zjištěno, že byly „odcizeny tři pozdně gotické sochy a to 2 Madony a 1 sv. Barbora, vykraden svatostánek, v jehož zámku doposud zůstal šperhák, kterým byl svatostánek otevřen, vylomen renesanční náhrobník a kosti rozházeny po kostele, […] sejmuty 2 krucifixy ze stěn a barokní socha světce z postranního oltáře a pohozeny po kostele, rozbity píšťaly varhan a porůznu otlučeny sochy, mešní roucha“. Obraz označovaný jako „obraz P. Brandla ,Madona´ [sic!]“, byl podle sdělení Místního národního výboru v Kozlově už v roce 1952 předán římskokatolickému farnímu úřadu v Teplé.
Přibližně v téže době jako devastace kostelního inventáře, v listopadu 1966, bylo způsobeno „při odstřelu půdy pro stavbu nové silnice poškození stropu kostela“. Tehdejší administrátor děkanského úřadu v Toužimi Stanislav Kapavík, pod jehož správu spadal i kostel v Kozlově, při té příležitosti napsal na KSSPPOP v Plzni: „Spadlou omítku jsem sám již odklidil. Dále jsem zajistil vchod do kostela na kůr takovým způsobem, že bez úplného vylomení dveří nebude se možno do kostela dostat. Dosavadní zajištění mohutnou petlicí totiž se ukázalo být stále nedostačující.“ Z dalších opravy vyžadujících závad na kostele se již na jaře a v létě 1966 zmiňují následující: „Střecha boční kaple při severní stěně lodi a hlavně úžlabí mezi touto střechou a střechou kostela jsou tak rozrušeny, příp. chybí úplně, takže část stropu kaple a bok u vítězného oblouku, jak jsou rozrušeny zatékající vodou, se zřítily už na oltáře a na křtitelnici. Objevuje se tam už i houba. Je nezbytně třeba krytinu boční lodi urychleně vyměnit, nejlépe černým eternitem, ježto krov nad kaplí by tašky neunesl. Úžlabí potřebují nové žlaby. Jinak stav krytiny kostela, třeba že je to šindel, zatím není kritický, ač i tu je třeba několik vysprávek.
Při obnově krytiny na kostele je možno užít tašek. Konstrukce krovu toto zatížení unese. Také krytinu věže je třeba včas vyspravit.“

V květnu 1971 byl pro kozlovský kostel, tehdy ve vlastnictví římskokatolické církve, zpracován evidenční list nemovité kulturní památky, obsahující vedle podrobného popisu objektu a základní fotodokumentace také zhodnocení památky a zdůvodnění její ochrany a charakteristiku stavu zachování památky. V prvním bodě se konstatuje, že kostel je „gotického původu s obvodnými klenbami presbyteria a architektonickými detaily, bohatě zařízený, tvořící v panoramatickém pohledu obce dominantu“. Ohledně současného stavu pak: „Kostel postrádá delší dobu údržbu. Omítky sešlé, některá okna rozbitá, polorozpadlá ohradní zeď bývalého hřbitova, márnice bez střechy a dveří, dvě kamenné sochy světců u schodů k bráně na hřbitov JV od kostela povaleny.“ Podle místních
pamětníků a literatury kostel sloužil církevním účelům až do sedmdesátých let 20. století, kdy byl odsvěcen a poté začal postupně chátrat. Jak však ukazují citované prameny, proces devastace kostela započal nejméně o dekádu dříve.

V roce 1981 (nebo nedlouho poté) došlo k pokrytí střechy kostela a věžní báně novým šindelem.
Při tom se konstatoval téměř havarijní stav lucerny věže, jejíž oprava provedena nebyla.

Teprve po roce 1990 začaly nabývat pokusy o záchranu chátrajícího kostela na intenzitě. Asi v roce 1992 vznikl podrobný koncept památkové směrnice, konstatující zpustlý a neudržovaný stav kostela i přilehlého hřbitova, namnoze dožívající šindelovou střechu, statické poruchy krovu, havarijní stav zvonové stolice, zřícený strop věže, statické poruchy zdiva (mimořádně silné trhliny ve věži a
v sakristii), osově vychýlenou báň nad lucernou věže se zřícenou hrotnicí, havarijní stav zděného přístupového schodiště na západní straně věže, z podstatné části opadané omítky fasád, ve značné části vytlučené zasklení okenních otvorů ad. Z navržených úprav se na prvním místě uvádí odstranění statických závad a vysušení zdiva objektu včetně úpravy terénu, tedy opatření, která „jsou pro záchranu
objektu zásadního klíčového významu“, dále alespoň provizorní zakrytí oken, obnova vstupních dveří (z důvodu zabezpečení proti dalšímu poškozování a vloupání), nutná konzervace zdiva omítkou, oprava nebo výměna střešní krytiny, opravy krovů ad. Tento koncept byl rozpracován do závazné směrnice po opravu kostela, zaslané 18. října 1993 KSSPPOP v Plzni na referát kultury Okresního
úřadu Karlovy Vary, který následně 1. prosince 1993 vydal závazné stanovisko k odstranění havarijního stavu kostela podle projektu Ing. Jindřicha Rineše z listopadu téhož roku. Projekt, jehož investorem byl Obecní úřad Bochov, navrhoval odstranění havarijního stavu zvonové stolice ve věži a stropu s krovem nad severní kaplí kostela. V roce 1994 došlo k odstranění dřevin na hřbitově u kostela a v listopadu 1995 Ing. Rineš vypracoval realizační návrh konstrukčních úprav krovu nad lodí a presbytářem. Církevní správu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kozlově vykonává od roku 2005 římskokatolická farnost Bochov, která převedla vlastnické právo na město Bochov. Kostel se v devadesátých letech ocitl na seznamu nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek jakožto stavba bez využití, která má „staticky narušené obvodové zdivo bočních kaplí a říms“ a u níž „je nutné dokončit dříve započaté záchranné práce“. Začátkem 21. století měla šindelová střecha kostela menší díry, fasáda byla zničená, většina oken zabedněná. Kostel byl uzavřený, uvnitř zpustošený, s mírně poškozeným stropem. Zásadním momentem ve snaze o záchranu stavby bylo v roce 2004 založení občanského sdružení Kostel Kozlov, které začalo s postupnou plánovitou rekonstrukcí, na níž se významně finančně podílí vlastník, město Bochov. Samotné práce na zajištění kostela byly zahájeny v roce 2007 a od té doby systematicky pokračují. Postupně byl rekonstruován krov a položena nová krytina (2009), vyzdvižena nově rekonstruovaná cibulová věžní báň, kostel částečně odvlhčen (terénní úpravy a natažení izolace), zajištěno stabilnější klima v interiéru (rekonstrukce okenních výplní), opraveny vnitřní omítky a výmalba v lodi a rekonstruován její strop (2011–2013), restaurovány kruchty kostela (2018) a vnitřní omítky presbytáře a východní části lodi, přičemž došlo k nálezu gotických a renesančních maleb (2021), restaurována empora, kazatelna a dva renesanční epitafy (2022) a opraveno a doplněno rozvolněné zdivo márnice (2024). Zatím poslední akcí v rámci opravy, adaptace a revitalizace kostela je statické zajištění klenby presbytáře a ztužení souvisejícího zdiva. Stavební a restaurátorské práce jsou provázeny systematickou průzkumnou činností.

Autor textu:  Mgr. Alžběta Kratochvílová 
                      Mgr. Jakub Krček